Podzimní tour s Vanessou, část 3.

BLOG, vydáno: 21.10.2024, autor: Barney

Víte, co je paradox diabetiků? Když žerou moc, vystřelí jim cukr a jdou do hajan. A když žerou málo, tak jim cukr spadne a jdou do hajan taky. Takže je obecně dobrý se nepřežírat, a taky je poměrně dobrý nebejt vo hladu.
Dorazíme do Plzně, tentokrát vše na pohodu, mikrofony a párák jsem si vzal svůj, nic jsme nezapomněli, rack hraje jak má, všechno funguje, no prostě všechno je krásný a růžový, už jenom přílítnout jednorožci seroucí duhu, a obraz je naprosto dokonalej.
Domlouváme se, že začnem o půl 9. Jasný, no problemo. Jsme poměrně natěšený to konečně rozbalit. Karlos je jako malej Jaromír, furt běhá pro piva a kření se jak student z Ugandy, co poprvý vidí sníh. Jdu na plac a pouštim intro. Začnem hrát otvírací song a pak se to stane. Jak jsem o pár odstavců psal, když je člověk diabetik, neměl by situaci podcenit. Mno, je 20:30 a já jsem naposled snídal. Úplně cejtim, jak mi neviditelná síla vysává veškerou energii z těla. Cejtim se, jako kdyby mě někdo zmlátil bejsbolkou a nechal ležet celou noc pod mramorovou náhrobní deskou. Nohy přestávaj poslouchat a mám pocit, že každou chvíli udělám hají. Do prdele, já jsem takovej, ale takovej kokot! Facepalm... v některých pasážích vypouštím double bass, páč by to byly akorát brambory, jak se mi klepou hnáty. V druhým songu nastoupim nepochopitelně o půl (!!!) doby blbě, načež ji takhle hrajem až do stopky. A takhle pokračujem až do finále. V posledním tracku melu z posledního. Hlavně ty vole neudělat hají na pódiu. Dohrávám s pocitem, že nejdýl za minutu a sedumnáct vteřin musí bejt po mě. Tak ještě rychle shodit werky z pódia a jít skapat někam mimo zrak lidu.
Hrál jsem v minulosti už v různejch stavech. S chřipkou v plném rozpuku, překopanej pikem, na dojezdu, zhulenej jak motokára, vožralej pod vobraz, nevyspalej a s brutální kocovinou a podobně, ale nikdy, opakuji nikdy mi nebylo při hraní takhle zle. Lidi byli fajn, reagovali vcelku mile, ale podle mě to muselo bejt znát.
Ale dobrý, progress musí být mírný, pěkně po krůčkách. Takže si můžem odškrtnout, že kapela na kolečkách už konečně hraje jako má, poté co jsem doplnil di-box, Hitler jsem taky nebyl, takže dobrý, tak příště ještě nebejt kokot a najíst se před hraním. Pevně věřím, že nejdýl ve Futuru to už bude bez ztráty kytičky!

Podzimní tour s Vanessou, část 2.

BLOG, vydáno: 06.10.2024, autor: Barney

Do druhý štace šňůry zbejvá 14 dní a já mám neodbytnej pocit, že jsem snad v minulým životě musel bejt Hitler nebo co, a svět mi vrací mé tehdejší velké dobrodiní. Palmer di-box dorazil, ale než jsem to stihl všechno prodrátovat a vyzkoušet, přitáhla choť z práce další iteraci Covidu. A musim říct, že tentokrát je to tuze velká mňamka.
Prvních pár dní mám v mlze, útržky reality se mísí s bizarními haluzemi z horečky. Po 5 dnech těchhle psychotických stavů už aspoň chvíli udržím telefon, takže můžu konečně dát bossovi vědět, že fakt nejsem AWOL. Žena je na tom obdobně - vlastně hůř, ji ty horečky neopouštěj ani po týdnu - takže na sebe akorát přiblbe čumíme a tichými modlitbami se snažíme přivolat deus ex machina entitu, která uklidí, navaří a vypere, protože ani jeden toho nejsme schopni. Plíce jsme si obrátili skrz na skrz už asi 10x a já mám pořád pocit, že program ždímání ještě zdaleka není u konce. Cokoliv, co strčím do huby, chutná jako škvára politá asfaltovým sirupem. Uši taky evidentně prošly rekalibrací, protože všechno mi zní jak z koupelny a navíc transponovaně o 3 oktávy nahoru. A nad stavem mé pleti by se zděsil i Deadpool.
Představa, že mám odehrát půlhodinovej set při standardní intenzitě, mě přivádí k hysterickýmu smíchu, protože jestli se něco do těch 14 dní radikálně nezmění k lepšímu, tak budu rád, když dojdu od baráku k autu, natož abych řezal do škopků.
Odpískat koncert? Nevím, z jakýko kraje jsi ty synu, ale tam, odkud jsem já, se koncerty neodpískávaj. Resp. tam existují pouze 2 validní důvody pro odpískání koncertu - smrt a exkluzivní mrdání. Ani jeden důvod nelze aplikovat. Nějak se s tím budeme muset porvat. A prevence do budoucna? Nebejt kurva Hitler!

Podzimní tour s Vanessou

BLOG, vydáno: 01.10.2024, autor: Barney

Osud to tak zřejmě chtěl. Tahle pozoruhodná partička excentriků a bláznů v šatech pohybujících se kolem Vanessy je mi očividně souzená. Nějak se s nima posledních 20 let furt míjim a protínám.
No tak jo, jak nejlépe si odbýt historicky první koncert tohohle projektu než rovnou jako předskokani na šňůře Vanessy. Bez vyzkoušení racku na ostro někde v knajpě s 10 kámošema. Bez otlapkání playlistu, jestli ty věci fungujou a není tam hluchý místo. Jestli jsme na něco nezapomněli. Jestli, a proč, a kdyže, a protoč... chtěli jsme to, máme to. Však jo. Nestěžuju si.
Výhoda tělesa s kapelou na kolečkách v zádech tkví v tom, že naložíš svoji drahou kapelní polovičku do kombajnu a svištíš. Žádný čekání na věčně nedochvilný aparáty, poslouchání blbejch keců a výmluv, sériový stavění na každý benzince... co na tom, že Karlos nestál skoro deset let na pódiu a je z něj trochu cejtit neklid. Mám v toho kluka plnou důvěru, pamatuju si ho z devadesátek, jak už ve svejch tydýtovskejch letech si na pódiu povodil kdejakýho HC maséra, a to úplně na pána. Je to showman. Tím se musíš narodit, to není skill, co by se dal získat.
Přijíždíme do KV do Slash Baru. Jsme navyklí už z výchovy všude jezdit dřív. "Raději o hodinu dřív, než o 5 minut pozdě!", jako bych slyšet mutr. Nataháme si werky a já si raději znova ještě projíždim itinerář, jestli jsem na něco nezapomněl, neopomenul, nedomyslel...nechceme to naživo posrat hned napoprvý, no ni?
Za chvíli dorazí zvukař Vašek a mě je v tu chvíli jasný, že jsem se stresoval zbytečně. Je totiž úplně jedno, jestli jsem na něco zapomněl nebo ne, podstatný je, že k Vaškovi nedoputoval náš rider, takže netušil, že tu budou nějací blbouni provozovat vysoký umění se živejma škopkama a nemá na ně mikráky. No výborně, v odposlechu potřebujeme od zvukaře jednu jedinou věc - živý bicí - takže proč si to nedat hned napoprvý naostro bez nich, což? Dobře hoši, pome na debakl!!!
Za chvíli dorazí pánové z Vanessy a mě je v tu chvíli jasný, že dneska se jako gróf roztahovat nebudu. Nacpal jsem se na pódiu se škopkama do jedinýho volnýho fleku o rozměrech asi 1x1m a každou chvíli jsem se jebnul do pravýho lokte o Ďurovo rampu. Inu, těžký život supportérů. Počítal jsem s tím. Jejich show, jejich pravidla. Tak je to správné, a tak to má byť!
No tak jdeme na zvukovku. Jebu do toho jak hluchej do vrat, abych kompenzoval absenci nazvučenejch škopků ven i v odposlechu a aspoň trochu je přes ty moje in-eary slyšel. Vašek poměrně čaruje, do kopáku mi strčil jedinej majk, co měl u sebe - SM58 - a přes side-chain triggeruje jedovatej kick. Jakmile ale pustím back tracky, z beden se začne linout ukrutnej, ale jako fakt ukrutnej zvuk z prdele. Úplnej bizár. Piče, se cestou zesral rack bo co? Nebo jsem takovej kokot, že ani nesmíchám back tracky? Ještě ráno jsem to kontroloval a vše bylo cajk kurva. Z odposlechu v uších se linou pozoruhodný zvuky jak z rákosí u rybníku Brčálníku a venku je to ještě mnohem horší. Le Fuuuuu... Snažím se s tím něco udělat, ale bez ohledu na to, na kterej poťák v racku hrabu, výsledek je větší nebo menší bizár v uších. Po chvíli to jakžtakž poladím, ale stačí pustit kus jinýho tracku, a je to zas všechno v prdeli. Nejradči bych všechno na pódiu rozkopal vzteky. Několik měsíců se poctivě připravuješ, fakt se na nic nevysereš, nic nepodceníš, a pak tohle.
Do toho přihopká nějakej stavbyvedoucí a zavelí, že máme hrát. No ok, co se dá dělat, jdeme na to. Hned první song a já prakticky neslyším click. Naštěstí to mám už tak nahoblovaný, že ho ani nepotřebuju. Jdeme na druhej track a mě z uší stříká krev, jak je click najednou brutálně vytavenej. Při třetím tracku zase skoro nejsou slyšet back tracky... wft?! Moc prima hraní, tuze velká paráda, very najs bjůtifl, úplná radost z hraní, doporučuje 10 flagelantů ze 2.
Dohrajeme, načež přichází Samir s otázkou, proč už jsme hráli, že jsme měli začít až za půl hodiny. To už na mě jdou mdloby, takže se jenom přiblbe usmívám a držím hubu. Seru atomový hřiby a v duchu se uklidňuju projekcí totální anihilace vesmíru.
Co se mohlo posrat, to se posralo. Když to ale vezmu pragmaticky, nakonec z toho máme dobrej pocit. Ne že by to snad pro kohokoliv včetně nás byl bůhvíjakej zážitek, ale technicky vzato se nám už nic horšího přihodit nemohlo, a i tak jsme to nějak odehráli. Takže jsme si hned napoprvý de facto rovnou dali i "disaster recovery test", kterej jsme vlastně zvládli na jedničku. Do Plzně si ale raději beru svoje mikráky na škopky. A párák. Nesmím kurva zapomenout na párák!
P.S. Rack se samozřejmě nevysral, problém byl klasicky mezi klávesnicí a židlí. Inu, to je tak, když se manuál nečte, nebo čte pouze v rychlosti a zběžně. Zjednodušeně, impedance balanced signál se nerovná balanced signálu, takže problém byla absence di-boxu. Pam pa dam. Tímto získávám titul Kretén měsíce Září s platností v celé Mléčné dráze a přilehlých galaxiích a odjebávám se někam spáchat sepukku.